Dělení na 12 je primární "z principu" (viz). Myslím, že Při dělení roku na 24 částí, použili Číňani stejný "trik" (logiku), jako v před-Védské době s dělením na 8.

(Před lety jsme uvedené souvislosti v té nebo oné podobě rozebírali s Robertem Novým, takže to není jen nějaká moje "licence" - viz také odkazy v poznámce na konci.)

Dvanáctinné dělení vstupuje do hry až s nastoupením individuace a s ní spojenou živlovostí v období epochy Véd ¹⁾  - obrazně: "sám poutník na cestě" ²⁾.

Předchozí epocha staročínského "TAO" - "být cestou" ³⁾ - dvanáctinné dělení ještě nezná (nezaměňovat s Taoismem - zde se pohybujeme cca o 9000-10000 let dřív). Základem tam bylo dělení na kvadranty (dělení na 4),  a to lze vždy ještě jednou rozdělit na poloviny,  tj. dělení na 8 -  !! ale to pouze jen jednou,  neboť jde fakticky o dělení "naslepo" !!,  jinak řečeno  -  osmička je čtyřka "vyhnaná práškama" (zachováno ve "větrné růžici").

Tyto osminy, vzaty jako výchozí celek, jsou opět stejným postupem rozděleny na osm a dostáváme známé dělení I-ťing na 64 - přes svojí "jemnost" postrádá sílu živlové dvanáctky.

Dělení roku na 12 (cca 30dní) je pro zemědělské účely příliš hrubé a rozdělní na "polovinu" lze provést vždy, ale podobně jako s osmičkou - opět jen jednou!  Dostáváme tak "provozně" použitelné dělení po 15 dnech.

Dělení dne na 24 hodin se začíná prosazovat až v průběhu středověku s nástupem mechanických hodin - orlojů, kdy nastupuje dělení dne na "ekvální hodiny".

Dělení na 24 (ekválních) hodin starověk samozřejmě znal (např. nedokončený Senmutův astronomický strop - 1500 BC, kalendářní údaje o délce dne a noci, i jinde), nicméně po celý starověk a ještě dlouho poté, jsou východiskem pro dělení dne tzv. "hora temporales", "hora inequales" (viz Friedrich: Rukověť křesťanské chronologie), tedy zvlášť dělení na 12 úseků noci a 12 úseků dne, známé též jako "planetární hodiny" - v základu je ale dělení na 2x6 (egyptská Kniha podsvětních jeskyní). Je to také dělení později použité Placidem pro jeho systém domů (Placidovský dům odpovídá jedné "jeskyni", tj. planetární dvouhodině). Zde je dobré si uvědomit, že přechod mezi dnem a nocí je skutečný zlom (a využívá ho řada duchovních technik - nejen východních)

---

(1)  Poznámky k "Teorii věků" (Precesní epochy) - uveřejněno v Konstelaci č.33 viz Cyklus věků):

Základ jsem převzal v polovině 80.let od Zdeňka Myslikovjana, podrobněji se tím okolo r.1994 zabývala také plzeňská skupina (za vydatné pomoci Heleny Zeleňákové) - zejména náplní vázanou na symboliku a vztahy. Cenná upřesnění pocházela od zmiňovaného Roberta Nového a pohled historika je v přednášce od Mirky Tesařové - Harappská civilizace na Eukarpia 2014.

(2)  Jiné vyjádření toho "Sám poutník na cestě" by mohlo znít: Individuální "vybublání" do Nirvány.

(3)  Obrazné "Být cestou", to jest "Jsem na svém konci,  i na svém počátku a kdekoli mezi tím" -  (jsem kdekde a kdekým),  přímo evokuje tu strnulou nadčasovost čínského tradicionalismu,  spojeného navíc s absencí jakéhokoliv individualismu.  O východním tradicionalismu viz také zmíněná přednáška o Harappě.