1. Věc nemůže se tedy míti jinak. Zbývá nám ještě a čas nutká, abychom přešli k následující pochybnosti, kterou pronášíš. Tážeš se totiž, jak to přijde, že kněží pokládají za zločin, dotkli-li by se zasvěcenci jich mysterií něčeho mrtvého, evokace bohů že se však dějí z největší části pomocí usmrcených zvířat obětních? Abychom také tuto obtíž odstranili, vyšetřme, jaké povahy je tento zdánlivý rozpor. Ve skutečnosti není zde rozporu, nýbrž se pouze zdá, že věc si odporuje. Kdyby bylo kněžím přikázáno, zdržovati se dotyku mrtvých těl a na druhé straně zase mrtvých těl se dotýkati, byl by tu ovšem rozpor. Přikazují-li však posvátné zákony, zdržovati se jedněch usmrcených zvířat, totiž zvířat neposvěcených, s jinými však, posvěcenými, vcházeti do styku, není v tom rozporu. K tomu přistupuje, že není dovoleno dotýkati se lidských těl, když je duše opustila, poněvadž v lidském těle vyhasne po smrti stopa, či obraz, nebo výraz božského života. Mrtvol ostatních tvorů se dotýkati není však nic bezbožného, protože přece nikdy neměly podílu v božském životě. Kult, jenž dotyk s mrtvými těly zakazuje, jest mnohým z bohů přiměřený, totiž takovým, kteří od veškeré hmoty jsou čisti. Pokud se však týká ostatních bohů, kteří vládnou nad zvířaty a s nimi v úzké jsou spojitosti, ty dlužno dle posvátných předpisů přivolávati obětmi zvířat. Není tudíž dle toho ani zde rozporu.
2. Ale ještě jinak mohl by někdo tuto spornou otázku rozřešiti. Lidem, poutaným hmotou, přináší dotyk s tělem, života zbaveným, jisté poskvrnění. Žijícímu přivodí totiž neživé, jako čistému nečisté, jisté poskvrnění a stavu kladnému stav záporný škodu. Rovněž tak nakazí, co jest již mrtvé, bytost, chovající možnost smrti, pro přirozený sklon a příbuzenství. Démonu však, poněvadž je veskrze netělesný a smrt se ho netkne, nemůže mrtvé tělo nikdy přinésti poskvrnění. Nutno uvážiti, že démon je znamenitější odumřelého těla a že proto nemůže od něho přijmouti známky smrti.
3. Tolik budiž tedy řečeno o rozporu tvé pochybnosti. Vysvětlujíce dále zvláště, jak se děje jistými posvátnými zvířaty, na př. krahujci, mantické předvídání budoucnosti, pravíme, že bohové nejsou nikdy přítomni při užívání takto upotřebených těl zvířat. Neboť bohové nevládnou nad jednotlivými zvířaty ani rozděleně, ani jsouce s nimi spojeni, ani hmotně, ani pomocí jistých kvalit. Ale démonům, kteří jsou přirozenosti velice rozdělené, z nichž každý má jiná zvířata přidělená a spravuje svůj zvláštní obor, jemuž jest představen, a kteří obdrželi svou příslušnou vládu ne zcela neodvislou a nehmotnou, musí se přisouditi taková spojitost s uvedenými nástroji mantiky. Či chtěl-li by někdo přijmouti to takto, bylo by démonům přisouditi takové sídlo, z něhož by mohli vcházeti ve styk s lidmi a jim udělovati věštby. Jest však nutno míti za to, že i takové sídlo démonů musilo by býti čisté ode všeho tělesného. Nedostavujeť se společenství čistého s nečistým, a má jakýsi rozumný důvod, máme-li za to, že prostřednictvím duše usmrcených zvířat obětních přizpůsobuje se uvedené sídlo démonů člověku. Duše zvířecí má totiž jistou příbuznost s námi, lidmi, pro stejnorodou povahu života, s démony jest však příbuzná, poněvadž, odloučena jsouc od těla, žije jaksi od něho svobodná. Prostředkujíc tudíž mezi oběma (t. j. lidmi a démony), staví se duše zvířete do služeb démona, jenž má nad ním vládu, a zvěstuje lidem, poutaným dosud tělem, co panující démon nařizuje, a spojuje konečně oba vzájemně svazkem společným.
4. Jestiť dále nutno uvážiti, jak duše, užívající takových věštebných prostředků, nejen věštby vnímá, nýbrž též sama ze sebe jistou, a to nemalou měrou, přispívá prakticky k jich vyplnění. Duše bývá věštbou uváděna spolu do pohybu, účinkuje zároveň a poznává spolu budoucnost na základě jistého zákona sympatie. Takový způsob věštby jest však od božské a opravdové mantiky zcela rozdílný. Je s to, aby činil předpovědi pouze o věcech nepatrných a každodenních, o věcech, založených v rozdělené přírodě, nesoucích se pouze za vznikáním a zanikáním, o věcech, jež sdělují pohyb věcem jiným, pokud jej mohou přijmouti, a které konečně způsobují různé afekty všemu, co příhodně jest uzpůsobeno, by bylo jimi spolu hýbáno. Afektem nepřivodilo by se však dokonalého poznání budoucna. Neboť poznání budoucnosti jde obyčejně nejvíce vstříc, co jest neměnitelné, nehmotné a zcela čisté. Co však jest smíšeno s nerozumností a temnotou tělesné a hmotné podstaty, bývá naplněno největší nevědomostí. Proto nelze uvedené, strojené prakse věštebné nikterak pokládati za hodnou, by byla nazývána mantikou. Nesluší se tedy ani, aby prakse taková byla s velkou námahou provozována, aniž se sluší tomu, kdo jí užívá, věřiti, že se mu od ní dostalo nějakého jasného a zřetelného znamení pravdy. Tolik budiž tedy řečeno také o tomto způsobu věštebném.
5. Podrobmež nyní zkoumání ještě jiný druh pochybností, a to takový, jehož příčina leží ztajena v skrytu. Pochybnosti tyto týkají se, jak sám pravíš, násilných výhrůžek a dělí se pro množství těchto výhrůžek v mnohonásobný způsob. Neboť theurg vyhrožuje brzy, že nebe samé rozdrtí, brzy že odhalí mysteria Isidina, brzy že tajemství skryté v propasti1 vynese na světlo, brzy že zastaví běh sluneční bárky, brzy že údy Osirovy rozmetá před Tyfonem a pronáší ještě jiné podobné hrozby. Ale všechny řeči tohoto druhu nemíří lidé, jak se domníváš, proti slunci, nebo měsíci, neb jinému z těles nebeských, (mohlyť se vyskytnouti ještě horší nesmysly, než jsou ty, nad nimiž jsi se zhrozil), nýbrž podnikají toto, jak jsem v předchozím již vylíčil, vůči jistému druhu sil, rozdělených ve světě, nemajících soudnosti, ni rozumu, které přijímají rozum od bytostí jiných a jsou jich poslušny, které neužívají ani vlastní mohutnosti poznávací, aniž jsou s to, aby rozeznaly pravdu ode lži, neb co jest možné a co nemožné. Takový druh sil uvádí se hrozbami, náhle na ně namířenými, do pohybu a naplňuje se zděšením, takže mám za to, že leží v povaze těchto sil, by daly se ovládati pouze silnými výrazy slov a samy řídily vše ostatní zvrácenou a neustálenou obrazotvorností.
6. Toto má však ještě jiné vysvětlení. Theurg udílí totiž silou tajných symbolů rozkazy kosmickým mocnostem ne již jako pouhý člověk, aniž jako někdo, kdo užívá lidské duše, nýbrž užívá, stávaje se jaksi vyšší bytostí v řádu bohů, rozkazů mocnějších, než jak se sluší lidské přirozenosti. Nikoli však, že by theurg vše to chtěl vykonati, co tvrdí, nýbrž, užívaje takových řečí, naznačuje, jak veliké, jak značné a jakého druhu moci nabyl, dosáhnuv sjednocení se světem božským, kterého mu poskytlo poznání tajných symbolů. Mohl by však někdo namítnouti také to, že démonům, rozděleným dle jednotlivých částí světa a majícím nad těmito částmi dozor, náleží opatrování a péče, a to každému z nich nad tím okrskem, jenž mu byl přidělen; dále že démoni tito nestrpí ani slova, které by bylo namířeno proti blahu některé části světa, a že takto opatrují a zachovávají ustavičně věčné trvání věcí na světě, aby zůstalo beze změny. Mají za to, že trvání toto jest neměnitelné, poněvadž podobně též řád bohů vždy trvá neměnitelný. V jakém živlu mají tedy démoni svou bytnost, ať jsou to démoni vzdušní, nebo pozemští, proti takovému nesnesou výhrůžky ani slovem.
7. Mohl by někdo dále podati ještě toto vysvětlení. Démoni vykonávají ochranu tajných mysterií, ale tak znamenitou měrou, že tím hlavně řád světa se udržuje. Z toho důvodu setrvávají jednotlivé části světa v pořádku, poněvadž blahodárná síla Osirova2 zůstává neposkvrněná a čistá a nemísí se s nepravostí a zmatkem, jí nepřátelskými. Dále trvá též život veškerenstva čistý a neporušený, poněvadž životoplodné a formující principy, skryté v Isidě, nesestupují do viditelného, tělesného světa zjevův. Neochvějné setrvává veškerenstvo a stále se rodící, poněvadž se nikdy nezastavuje běh slunce; dokonalé pak a neporušené zůstává vše, poněvadž tajemství, skrytého v Abydu,3 nikdy nelze odhaliti. Tím udržuje se tudíž blaho světa (totiž tím, že tajnosti mysterií zachovávají se vždy skryté a že nejskrytější přirozenosti bohů nedostane se nikdy opačného údělu). Pozemským démonům bylo by nesnesitelné pouhého slova slyšeti, že stav světa se má jinak, neb že je slovy znesvěcován. Proto má tedy jakousi moc, užívati podobných hrozeb proti démonům. Proti bohům nemůže však nikdo vysílati hrozeb a u nich se také neužívá podobného způsobu theurgického operování. Z téhož důvodu neužívá se také u Chaldejcův, u nichž zachovává se přesně čistý kult pouhých bohů, v theurgii nikdy hrozeb. Egypťané však, kteří se symboly božskými mísí též různé prvky démonické, užívají začasté podobných výhrůžek. Tu máš tedy odpověď k svým otázkám, stručnou sice, ale, jak mám za to, s dostatek jasnou.
2 Osiris značí vlhký živel v přírodě a princip oplodňující ve světě pozemském, rovněž sílu slunce, přinášející požehnání, jako opak všeho toho, Tyfon (Set) znamená síly, blahodárnému působení Osirovu protivné a nepřátelské, pravidelný vývoj věcí rušící a příčinu úbytku životní síly.Č
![]() | ![]() | ![]() |