DOPIS PORFYRIŮV ANEBONU, EGYPŤANU.

1. Počnu přátelství své k tobě, Anebone, od úvah o bozích a dobrých démonech, jakož i o učeních filosofů s nimi příbuzných. O předmětě těchto učení vypravují mnoho též mudrcové řečtí, ale věci takového druhu, které z větší části čerpají zásady věrohodnosti z pouhých domněnek.

2. Připouští se tedy předně, že jsou bohové. Ale já se táži, které jsou vlastnosti vyšších pokolení, jimiž se liší? Jest příčiny rozlišování hledati snad v principu činném, nebo trpném, v okolnostech nahodilých, neb v různosti těl, k nimž se druží, spojují-li se totiž bohové s éterickými, démoni se vzdušnými, ale duše s těly pozemskými?

3. Jakým způsobem berou před se theurgové evokace bohů zemních, jakož i bohů, kteří pod zemí jsou, když přece všichni bohové pouze v nebi bydlí? Dále jak mohou býti nazýváni někteří bohové vodními a jiní vzdušnými bohy? Jak se může věřiti, že jednotliví z nich mají různá místa v moci, a že jednotlivé části těl dle vnějšího obrysu si přidělili, když přece božstva mají moc nekonečnou, nedělitelnou a nechápatelnou? Jak uchovají si jednotu, když ohraničením rozdělených částí těl navzájem se rozcházejí a pro různosti prostorů a těles, jim podřízených, se liší?

4. Jakým způsobem činí theosofové, jako by bohové byli vnímaví pro smyslné dojmy, když někteří z nich provozují jich kult dokonce tím, že vztyčují pohlavní údy1 a mluví hanebné řeči? Nejsou-li však bohové vnímaví, pak budou jistě všechna jich vzývání marná, pak marně se budou theosofové snažiti, by mohli bohy volati na pomoc, by mohli jich hněv usmířiti, pak marně budou doufati ve výsledek smírných obětí, ale zvláště marné budou prostředky theurgické, jimiž se bohové ke zjevením donucují. Neboť co jest nepřístupno trpnému vnímání, nemůže ani lichocením, ani donucením, neb násilím býti pozměněno.

5. Proč konají se tedy vůči bohům v jich bohoslužbách tak mnohé úkony, jako by byli přístupni trpnému vnímání? Vzývají se totiž, jako by smyslné vnímali, takže se představují nejen démoni jako bytosti trpné, nýbrž i bohové sami, dle slov Homerových:

»Měniti lze i bohy samé.«

A praví-li se, jak některým se zalíbilo, že bohové jsou čistí duchové, ale démoni přirozeností svou bytosti psychické a v duchovosti mající pouze účastenství, budou čistí duchové již neměnitelnější a neschopnější smísiti se s předměty tělesnými. Naše modlitby nemohou se tedy nikterak přizpůsobiti takové čisté duchovosti. Ale obřady, které se konají v bohoslužbách, konají se vůči bohům, jako by byli bytosti smyslné a cítící.

6. Nuže tedy, liší se bohové od démonů, jak někteří mají za to, tím, že onino jsou netělesní, tito však mají těla? Jsou-li netělesní pouze bohové, jak mohou býti nazýváni bohy slunce, měsíc a ostatní viditelná tělesa nebeská? A mimo to, jak mohou jedni z viditelných bohů nazýváni býti dobrými, druzí však zlými?

7. Které jest pojítko, jež s netělesnými bohy spojuje tělesné bohy na nebi?

8. A co je to, čím liší se démoni od viditelných i od neviditelných bohů, poněvadž totiž bohové viditelní s bohy neviditelnými spojeni jsou svazkem jednoty?

9. Čím liší se démon od poloboha (heroa) a od duše? záleží rozdíl v podstatě, v síle, neb v účincích?

10. Čím vyznačuje se zjevení boha, anděla, archanděla, démona, neb některého z knížat a zjevení duše? Neboť bohové i démoni a vůbec veškerá pokolení vyšší mají tu vlastnost společnou, že sebe vynášejí a že představují vidoucímu přízraky a klamavé obrazy, když se zjevují. Nepředčí tudíž v ničem bohové nad démony.

11. Jsou-li tedy nevědomost a klam ve věcech božských zdrojem vší bezbožnosti a nečistoty, poznání bohů však uznává se svatým a prospěšným, přináší nám neznalost nejdrahocennějšího a nejkrásnějšího temnotu, ale poznání jeho světlo. Neznalost naplňuje ovšem lidi veškerou špatností pro jich nevědomost a zpupnost, poznání však je zdrojem všeho dobra. Přeji si, abys mi sdělil ve věci této pravdu.

12. Předně tebe prosím, abys mně do podrobná vysvětlil, co se děje v předvídání budoucnosti (v mantice). Neboť uprostřed spánku spějeme často k poznání budoucnosti pomocí snů, a to začasté bez násilného vytržení, (neboť naše tělo leží tiše). Ale přece nepoznáváme věcí vždycky tak určitě, jako v bdění.

13. Jsou však mnozí, kteří budoucnost poznávají ve vytržení mysli a jsouce uneseni duchem božím, a to tak, jako kdyby bděli a užívali svých smyslů, nejsou však ve stavu vědomí, či aspoň nemají tak jasného vědomí, jako dříve.

14. Mezi těmi, kdo stávají se ekstatickými, zřím některé, kteří přijdou do zvláštního nadšení, když slyší zvuk flétny, cymbálů, nebo bubnův, aneb jisté písně. To vidíme, že stává se těm, kdož vykonávají korybantismus, ale též i oněm, které uchvátil Sabazios, aneb kdo slouží Velké Matce.2 Jiní doznávají téhož, když pijí určitou vodu, jakož se děje knězi Apollona Klarského v Kolofonu; jiní, když se posadili k ústí jistých jeskyň, jako kněžky v Delfech; ale ještě jiní, když byli naplněni výpary vystupujícími z vody, jako věštkyně orakula branchidského.3 Jiní opět přicházejí do ekstase, když užijí magických charakterů, jako na př. ti, kdož bývají naplněni vnuknutími (inspiracemi) duchův. Jsou dále jiní, kteří dostatečnou měrou jsouce sebe vědomi, z pouhé obrazotvornosti věští. Z nich užívají však jedni k tomu cíli pomoci temnoty, jiní určitých nápojů a ještě jiní čarodějných formulí a složitých obřadů zaklínacích. Jsou též, kteří povzbuzují k věštění svou obrazotvornost pomocí vody. Někteří bývají nadšeni v prostoře uzavřeném, jiní pod šírým nebem a ještě jiní na místě ozářeném sluncem, neb jiným tělesem nebeským. Ještě jiní vymyslili též určité umění, předvídati budoucnost pozorováním vnitřností zvířat, letu ptactva a hvězd.

15. Táži se tedy, jak a čím přivodí se věštění? Věštcové tvrdí vesměs všichni, že dosahují předvídání budoucnosti pouze buď pomocí bohů, nebo démonův, a že budoucnosti nemůže napřed znáti, leč ten, kdo jako původce ji má ve své moci. Pochybuji právem, že moc božská mohla by býti stažena, by byla člověku služebna až do té míry, že někteří se neostýchají též pomocí mouky věštiti.

16. Táži se dále po příčinách věštění: zda bůh, či anděl, neb démon, nebo kterákoliv jiná bytost při zjeveních a věštbách, neb jiných podobných posvátných úkonech, jest přítomna, aby ony účinky přivodila, .přitažena jsouc mocí vašich (t. j. kněží) zaklínání?

17. Není to snad naše duše sama, která ze své vlastní síly věští a zjevení ona si představuje, takže vše to, jak někteří mají za to, nic jiného není, než určité změny duše samé, vzbuzené náhle ze skrytých malých jisker?

18. Snad přivodí to vše jakýsi smíšený proces, který jest podmíněn částečně duší naší, částečně vlivem z venčí vnuknutím božím?

19. Nerodí v sobě duše vlivem takového pohybu zvláštní síly obrazotvornosti, která může předvídati budoucnost, aneb nemohou snad vytvořiti jisté substance pochodící z hmoty, a to zvláště z těl zvířat, mocí určitých skrytých sil zjevení démonův?

20. K tomu jest podotknouti, že spějeme mnohdy ve snu k poznání budoucnosti beze vší námahy, ač bychom jinak (t. j. ve stavu bdění), s velkým namáháním pracujíce, často toho nedosáhli.

21. Zakládá-li se pak příčina věštění ve zvláštním vzrušení duše, může sloužiti jako znamení, že smyslové bývají při tom poutáni, okolnost, že se k tomu cíli užívá výparů, vykuřování a zaklínání. K tomu přistupuje dále okolnost, že ne všichni lidé jsou schopni věštiti, nýbrž pouze lidé jemnější soustavy a věkem mladší.

22. Že jisté vytržení mysli jest příčinou věštění, dokazují šílenství pochodící z chorob, nebo poruchy obrazotvornosti vzniklé z postů, neb z rozlití jistých šťáv v těle, neb z nemocí, dále určité dvojaké stavy duše, kde člověk není ani zcela při sobě, ani zcela mimo sebe, a konečně přeludy, které dovede uměle přivoditi čarodějství (goëtie).

23. A což, sdělují-li si navzájem jakési předzvěsti věcí budoucích příroda i umění a vzájemná sympatie všech jednotlivých částí tohoto vesmíru, jako údů jediného živoucího tvora? A skutečně zdá se, že jsou tělesa tak zařízena, že jedno může přenášeti předzvěsti a znamení budoucna na druhé.

24. To lze dokázati z různých faktů magie. Tak značí na př. jisté nerosty a byliny bytosti nadsmyslné, které voláme; magové spojují jistá nadsmyslná pouta a zase je rozvazují, otevírají, co bylo uzavřeno, ano mohou i vůli bytostí, na které účinkují, měniti, aby z předsevzetí zlých stala se předsevzetí dobrá. Při tom nelze podceňovati těch, kdož za dosažením jistých účinků zhotovují vhodné k tomu obrazy.4

25. Ačkoliv nestahují ani boha, ani démona, přece pozorují pohyb nebes a zvěstují, budou-li věštby klamné či pravdivé, dle toho, pohybuje-li se některé z těles nebeských s tělesem tím, či oním, a zvěstují dále, jsou-li podnikání bezvýsledná, slibná, neb výsledkem korunovaná.

26. Někteří mají za to, že jest jakýsi druh duchů, jichž vlastností jest poslouchati, klamavé povahy, kteří přijímají mnohé podoby, kteří mnohonásobně se proměňují, kteří předstírají brzy, že jsou bohové, brzy démoni, brzy zase duše zemřelých. Mají dále za to, že vše, co zdá se býti dobrým či zlým, skrze duchy tyto se děje. Duchové tito ostatně nejsou nápomocni při věcech, které vpravdě jsou dobré, totiž které se vztahují k duši. Nemají vědomostí, které předstírají, nýbrž přivodí vše ke špatným koncům; škádlí člověka a překážejí často těm, kdo snaží se dospěti k ctnosti, ale sami jsou plni pýchy a těší se z vůně pekoucích se zvířat obětních.

27. Že často onen podvodník5 nám mnohé klade léčky, využitkuje našich náruživostí.

28. Mne však velice znepokojuje, když sám u sebe uvážím, jak je to možné, že ti, jichž moc vzýváme jakožto větších, a božštějších, (t. j. vyšší bytosti), se přece dávají námi ovládati jako slabší; dále že by mohli tíž, kteří přece si přejí, aby jejich chráněnci konali spravedlnost, snésti, aby byly prováděny rozkazy nespravedlivé. Konečně mne znepokojuje, když uvážím, jak je to možné, aby bohové, když odmítají dokonce prosby a modlitby těch, kdo k nim přistupují znečištěni úkony pohlavními, se nerozpakovali, je donucovati k nemravným obcováním.6

29. Věštcové přikazují dále zdržovati se požívání masitých pokrmů, aby se výpary, vycházejícími z těl zvířat, neposkvrnili, ale dávají se přece sami nejvíce uchvacovati kouřem spalovaných zvířat obětních. Pokládají za zločin, dotkli-li by se zasvěcenci jich mysterií něčeho mrtvého, evokace bohů dějí se však z největší části pomocí usmrcených obětních zvířat.

30. Nejnesmyslnější však ze všeho jest, když kterýkoliv člověk, jenž přece sám vůči různým nahodilostem tak slabý jest a na nich závislý, svých hrozeb nemíří již na kteréhosi obyčejného démona neb na duši zemřelého, nýbrž míří je na slunce, knížete hvězd samého, na měsíc a na ostatní bohy nebes, a když, aby je donutil ke zjevení pravdy, falešnou a marnou hrůzu na ně pouští.

31. Neboť prohlásiti, že nebe samé rozdrtí, neb že odhalí mysteria Isidina, nebo že tajemství skryté v Abydu vynese na světlo, neb dále že zastaví běh sluneční bárky, či konečně že údy Osirovy rozmetá před Tyfonem, jak nadměrné šílenství vyplývá z toho pro čaroděje, jenž vyhrožuje něčím, čeho ani sám nezná a čeho vykonati nemůže, a jak nesmírná slabost pro ty, kteří těmito lichými a vybásněnými hrozbami dali by se zastrašiti, jako nerozumné děti! A Chaeremon, posvátný písař,7 zaznamenal toto jako všeobecně obvyklé též u Egypťanův. A tvrdí se, že toto a jiné téhož druhu účinkuje nejmocnější silou.

32. Jaký smysl mají konečně modlitby, v kterých se vypráví, jak slunce se zvedá z bahna, nebo jak sedí na květu lotosu, neb jak běh svůj vykonává na bárce, neb jak dle jednotlivých období ročních (též hodin denních) mění svou tvářnost, či jak přijímá různé podoby, odpovídající různým zvířatům?8 Vysvětlují ovšem, že se nám slunce jeví jako takové v mysteriích, nevědí však, že chyby a klam své obrazotvornosti takto jemu přibásňují. Berou-li však útočiště k řeči symbolické, nechť sdělí s námi smysl symbolů, v nichž různé síly a účinky slunce jsou naznačeny.

33. Jest zajisté jasno, že kdyby slunce doznalo některé z těchto změn, jak se stává na př. v zatměních, musilo by to býti viděno všemi, kdo by svůj zrak na ně upiali. Dále z jakých důvodů volí se v bohoslužbách tolik nesrozumitelných jmen? A proč z nich zase cizojazyčná jména raději, než která každému jsou nejbližší? Má-li božstvo při vyslyšení modlitby zřetel pouze k jejímu smyslu, může býti řeč modlitby jakákoliv, projeví s dostatek všechno, jen když myšlenka zůstane táž. A nebyl zajisté, jak mám za to, bůh neb démon, kterého vzývali, rodem Egypťan, a byl-li jím, neužíval jistě egyptské, neb vůbec lidské řeči.

34. Jest se tudíž obávati, nejsou-li ony zjevy uměle nastrojeny čaroději, neb nejsou-li to zastřené představy, které vznikají v nás samých, které však všeobecně přičítají se božstvu, či konečně nemáme-li o božstvu pojmů jiných, než jak ve skutečnosti věci se mají.

35. Přeji si mimo to, abys mi vysvětlil, jakou první Příčinu vesmíru uznávají Egypťané, mají-li za to, že byl Příčinou tou Duch (Nus), či něco, co jest nad Ducha,9 dále byla-li Příčina ta jediná pro sebe, či zároveň s Příčinou jinou, neb s několika Příčinami, dále byla-li netělesná, či tělesná, a zda byla totožná se Stvořitelem světa (Demiurgem), či něco, co bylo dříve (před Stvořitelem světa). Přeji si dále, abys se mnou sdělil, zda dle názoru Egypťanů vzešlo všechno z této jedné Příčiny, či z většího počtu principů, uznávají-li Egypťané existenci hylické hmoty, či původní stvoření těles a konečně, pokládají-li hmotu za nestvořenou, či za stvořenou?

36. Chaeremon zajisté a mnozí jiní nevěří, že před tímto viditelným světem něco bylo. Nestanoví ve výkladech svých spisů žádných jiných bohův Egypťanů, než bohy, všeobecně nazvané oběžnicemi, znamení zvěrokruhu a hvězdy, které zároveň s nimi stávají se viditelnými, dále jednotlivá oddělení dekanův a horoskopy a konečně tělesa nebeská, jež se nazývají »mocnými vládci«, jichž východy a západy a předzvěsti budoucnosti obsaženy jsou v knihách almenichických.10

37. Chaeremon viděl totiž, kterak ti, kdo prohlašují slunce za stvořitele světa, též veškeré posvátné mythy o Osirovi a Isidě, jakož i všechny jiné, přenášejí částečně na hvězdy, jich náhlé zjevení a zmizení a pravidelné roční východy, částečně na změny přibývajícího a ubývajícího měsíce, částečně na běh slunce, či na noční (dolejší) a denní (hořejší) hemisferium, neb na řeku Nil,11 a že vůbec vše přisuzují věcem fysickým, ale ničeho nepřisuzují bytostem netělesným a duchovním.

38. Ale největší část Egypťanů spojovala, co v naší vůli a moci jest, s pohybem hvězd, a semkli všechno, nevím jakým způsobem, nerozvížitelnými pouty nutnosti, kterou nazývají Osudem. Ano vkládají Osud i na bohy, které zatím v chrámech, sochách a jiným ještě způsobem uctívají jako jediné záchrance před Osudem.

39. Stran našeho vlastního démona12 se táži, jakým způsobem uděluje nám ho »Pán domu« a na základě jakého vlivu, neb života, neb síly sestupuje démon od »Pána domu« k nám? Rovněž se táži, je-li tento démon, čili nic, a zda jest možno »Pána domu« nalézti, či nikoliv? a konečně, jak šťasten by byl, kdo poznaje schéma svého zrození, poznal by též svého vlastního démona a smírnými obětmi by od sebe odvrátil moc Osudu?13

40. Předpisů genethlialogie14 jest však nesčíslný počet a předpisy tyto jsou nepochopitelné. Vždyť je též nemožno pochopiti vědy astrologické. Stran vědy této vzniklo mnoho sporů a Chaeremon, jakož i mnozí jiní, proti ní disputovali.

41. Hvězdopravcové sami doznali, že je téměř nemožno, nalézti »Pána domu«, vládnoucího nad zrozením, neb, je-li jich několik, jednoho z nich, a přece závisí na tom celé poznání démona, jenž nám byl přikázán.

42. Táži se dále, byl-li jednotlivým částem z nás přikázán zvláštní démon? Některým se totiž zdá, že nad jednotlivými údy našeho těla vládnou zvláštní démoni, dále jeden že vládne nad zdravím, jiný nad podobou těla a jiný že jisté vlastnosti jeho uchovává, a že konečně nade všemi těmito démony jiný společný démon panuje.

43. Je snad zvláštní démon těla, zvláštní démon duše a jiný démon ducha? konečně jest jeden z nich dobrý, jiný zlý?

44. Nepochybuji, že náš vlastní démon činí jistou část naší duše, totiž její duchovní část, že tudíž ten je šťasten, kdo má moudrého ducha.

45. Vidím však, že kult vlastního démona děje se způsobem dvojím, buď jako by byli démoni dva, neb dokonce tři. Ale mimo to vzývají všichni démona invokací společnou.

46. Táži se konečně, není-li kromě božské mantiky a theurgie snad ještě jiné cesty k dosažení blaženosti, která nám dosud je skryta? Pochybuji však, že jest v božské mantice a v theurgii míti zřetel na mínění lidská, a jsem v rozpacích, není-li celá theurgická prakse snad pouhým výplodem obrazotvornosti duše, která z nepatrností velkolepé věci si vybásnila? Jsou též jiné způsoby, směřující k poznání budoucnosti a tudíž k dosažení blaženosti, než božská mantika; jsou však jistě též tací, kteří majíce božský dar věštění, do budoucnosti vidí, ale přece přes to blaženosti nedosáhli, neboť znají sice budoucnost, nedovedou jí však správně užíti. Přeji si tudíž, abyste mne poučili, která cesta vede k dosažení blaženosti a v čem se zakládá její podstata.

47. Neboť u nás Řeků vedou se o této věci nekonečné slovní potyčky, jelikož chceme z pouhých lidských dohadův usuzovati o nejvyšším dobru.

48. Kdo však dosáhli styku se světem božským, zanedbají-li jen částečně svých badání, slibují marně sděliti moudrost, nekonajíce ničeho jiného, než že Rozum božský obtěžují otázkami jako na př. bude-li uprchlý otrok nalezen, podaří-li se koupě pozemku, či bude-li míti sňatek neb obchod šťastný výsledek.

49. Ale i když se nedopustí žádné nedbalosti, a i když mají v ostatních věcech jistotu a pravdu, o dosažení blaženosti nevědí přece ničeho jistého a bezpečného, přemýšlejíce pouze o předmětech obtížných a člověku neužitečných Nejsou to zajisté žádní bohové, ani dobří démoni, s nimiž přišli do styku, nýbrž je to onen, jenž všeobecně se nazývá démonem, podvodníkem, neb vůbec je to vše výplod lidského ducha a vybásnění smrtelné přírody.

 


1 Staří představovali si vznik světa dle analogie přirozeného plození. Proto jim byl mužský pohlavní úd, sídlo plodící síly, symbolem síly tvůrčí, svět plodící, a ovšem též plodící síly v přírodě. Na této představě je založen kult falický (od řeckého »fallos«, t. j. mužský pohlavní úd). U Egypťanů je doložen zejména Herodotem (II, 48) a Plutarchem (De Is. et Osir. 18, 36). mimo to nesčetnými památkami, v době moderní objevenými. V nich uvádí se zejména Mendes jako bůh falický, jehož symbolem byl beran a jenž se v nápisech nazývá přímo »oplodňujícím manželem, posvátným falem« a jiným ještě způsobem. (J. Brugsch, Religion und Mythologie der alten Aegypter, 1891, str. 309). — Z falu heliopolského boha Tuma vzešla božstva Šu a Tafnut. Falos bohů Ré a Tuma uvádí se dále v památkách velmi často. Sem náleží též ithyfalický Min-Ré v Koptu a v Panopoli (Brugsch, taméž str. 423). — Falickému kultu byl u Egypťanů zasvěcen svátek pamylií a faleforií, kde byl obraz falu nošen v průvodech.
V Řecku byl falos zasvěcen Dionysovi, bohovi plodů zemských a vinné révy. V jeho mysteriích byl falos jeho symbolem, ale i při obyčejných slavnostech vinobraní a při slavnostech jarních byl vztyčován a za prozpěvování zvláštních písní nošen v průvodech (L. Preller, Griechische Mythologie, 1872. I., str. 588). — Jako božstvo falické byl rovněž chápán Hermes, jenž ve svých vztazích k různým božstvům ženským (Afrodite, Artemis, Persefone) značí tutéž sílu přírodní, kterou si představovali jako mužskou, silně oplodňující, a kterou spojovali s různými bohyněmi, značícími buď požehnání úrody zemské, nebo plození kosmické, a znázorňovali se vztyčeným údem (Preller, tamtéž. I., str. 311). — Výlučně falický bůh byl Priapos. Byl symbolem oplodňující síly v přírodě, a to jak pokud se týká zvířecího pudu pohlavního, tak úrody plodin zemských. Jeho sochy se vztyčeným údem byly zhusta umísťovány na polích a v zahradách. (Preller, tamtéž, I., str. 608—610.)Č

2 Rhea, Kybele, Velká Matka, jest u Řeků matka olympské rodiny bohů: Dia, Plutona, Poseidona, Hestie, Demetry, Hery. Její kult splynul záhy s kultem asijské Kybely, Velké Matky, jež byla na mnohých místech Malé Asie uctívána způsobem orgiastickým jako mystické, vše plodící božstvo a jako životodárná bohyně přírody.
Byla nejvíce ctěna v Pessinu ve Frygii, kde měla prastarou svatyni, v níž byl chován její obraz, spadlý kdysi s nebe. Mythy vypravují o obrovském hermafroditu Agdistovi, jejím nepříteli, jenž se snažil, vyrvati jí jejího miláčka Atysa (Attisa). Attis, krásný jinoch, byl milenec a kněz Kybelin. Když ukrutným způsobem zahynul, byla smrt jeho s divokou bolestí oplakávána. Ku poctě Kybely a Attisa byly na začátku jara slaveny několikadenní svátky, při nichž účastníci za lomozné hudby oddávali se šílenému zármutku nad jeho smrtí a zase bezuzdné radosti z jeho vzkříšení, zraňujíce se při tom do krve. V jiných krajích zastupoval místo Attisovo Sabazios, kterého ztotožnili s Dionysem. Ve Frygii byla Kybele uctívána lomoznými slavnostmi, obklopena korybanty, kteří za orgiastických tanců, za divokého křiku a hlučné hudby bubnů, cymbálů, rohů a fléten provázeli bohyni přes hory a lesy. — Zde máme znamenitý doklad přivodění ekstase a magického účinkování duše divokou hudbou a tancem, čehož analogii v době moderní zříme na př. u mohamedánských dervišů a šamanů.Č

3 Věštírna v osadě Didymoi blíže Miletu je z nejznamenitějších věštíren Apollonových. Byla starší, než jónská kolonie v Miletu a byla v dědičném držení Branchovců, kteří se honosili, že pocházejí od Brancha, miláčka Apollonova.Č

4 »Obrazy, vhodnými k dosažení jistých účinků« daly by se snad rozuměti sošky, jaké zhotovovali čarodějové z vosku a jiných látek k očarování. Ale Jamblich chápe ve své odpovědi (III, 28) tyto obrazy jako zjevení, tvořící se v kouři, vystupujícím z vykuřovadel, o jichž složení magické knihy všech dob obsahují podrobné předpisy.Č

5 »Onen podvodník« t. j. ďábel. Představa ďábla jest nehellénská a orientální vliv na Porfyria je zde nepopíratelný.Č

6 Zde jest míněna kultická prostituce, jež se vyskytovala v babylonském kultu bohyně Mylity, dále v kultu bohyně Afrodity v Byblu, na Kypru, v Lydii, ano na některých místech i v Řecku.Č

7 Posvátný písař (hierogrammateus, sacer scriba) byl název, značící jednu z nejvyšších hodností v starém Egyptě. Byl to učený muž, dokonale obeznámený s obsahem posvátných knih Hermových, jenž řídil výkony liturgické v chrámě a nad nimi bděl. (Brugsch, Die Aegyptologie, 1897, str. 85.)Č

8 Místo toto potvrzuje úplně novodobá egyptologie. Slunce, zdroj světla a života v pozemském světě, bylo chápáno jako nejvyšší forma božského zjevení. Jeho denní východ a západ, pravidelně se opakující, byly pro Egypťany hlavním předmětem úvah, projevujících se mluvou, obrazy bohatou, a fantasií překypujícím symbolismem vyjadřování. Básník dává slunci zroditi se z lůna nebeské bohyně a slunce zjevuje se ihned v podobě velkého, okřídleného brouka z nejčistšího zlata. Brzy otevrou se brány nebes na východě, v krajině slunečního města On (Heliopolis), by umožnily slunci v podobě okřídleného brouka, neb krahujce vzlet k nebeské výši, brzy zjeví se slunce opět jako dítko v kotouči, vznášejícím se na rukou bohyň Isis a Neftys, brzy zase jako bůh, plující na bárce. Běh slunce dál se pro Egypťana stejným způsobem, jako jeho vlastní pohyb, když ve své vlasti cestoval: na lodi. Představovali si slunce plovoucí po nebeském oceánu, neb Nilu na sluneční bárce, uprostřed níž se zvedala kajuta v podobě malé svatyně, v níž stál, neb seděl bůh slunce, mající za dne hlavu krahujce. Průvod jeho činili kormidelník a různí bohové, jako jeho dvořanstvo. Ke své denní jízdě užívá bůh slunce dvé lodí, jedné dopoledne, druhé odpůldne. Jízda trvá dvanáct hodin a končí se na západní straně oblohy, načež bůh nastupuje jízdu hemisférou spodní, noční, trvající tolikéž hodin, aby druhého dne na straně východní počal zase svou pouť denní. Egypťané představovali si věc také tak, že bůh z rána se zrodí jako dítě, během jízdy stárne, a večer jako stařec klesá v noc, by příštího jitra se zase zrodil k novému životu. — Znázorňovali též slunce v jednotlivých z dvanácti hodin denních různými obrazy, kterým byly v době ptolemeovsko-římské propůjčeny zvláštní symboly v podobě bohů, nebo posvátných zvířat. (Brugsch, tamtéž str. 326 a n.)Č

9 Nejvyšší Bytost jest nad Ducha — toť Plotinova Jednotka, (viz úvod).Č

10 Knihy almenichické. O nich byly podány výklady různé. Jablonski (Pantheon Aegyptiorum) pokládá slovo to za původu egyptského, Salmasius (de annis climactericis, 605) však za slovo perské, které později Arabové změnili v »almanach«. Jamblich v odpovědi (VIII. 4) mluví o spisech »salmeschinických«.Č

11 Je známo, jak důležitou roli hrála v egyptském starověku řeka Nil, vždyť na jejím pravidelném rozvodňování záviselo celé blaho země. Po tři tisíciletí bylo rozvodnění Nilu, každého roku se opětující, spojeno s východem zářící hvězdy — Siria či Sothis. Jakmile hvězda tato v blízkosti slunce na východní části nebes se vznesla (19.—20. července), byl zároveň pozorován počátek přibýváni vody v Nilu a slaven začátek roku. Uctíváni Nilu bylo všeobecné a každého roku se konaly slavnosti na počest řeky této, ano Egypťan nedovedl si bez ní představiti ani říše nebeské a snil o »nebeském Nilu«.Č

12 Platon vypravuje ve svém »Státu« (X, 620, 621), že Osud přidělí každé vtělující se duši zvláštního démona na cestu jako strážce jejího života. Plotin zpracoval celou tuto otázku velmi duchaplným způsobem ve 4. kn. III. Enneady a Porfyrios jedná opětně o předměte tomto ve svém spise »O svobodě vůle«.Č

13 Téměř všichni národové starověku byli ponořeni hluboko do víry v pronikavý vliv hvězd na osudy lidské. Bylo všeobecné přesvědčení, že nejvyšší božstvo účinkuje na svět pozemský vlivem říše hvězd a že hvězdy samy jsou individuality duchovní, bohové. Osud je tedy diktován hvězdami. Mezi nimi vystupují do popředí zvláště oběžnice, které byly nazývány »bohy, panujícími nad zrozením«. Vláda hvězd se nevztahuje dále pouze na osudy lidské ve světě viditelném, nýbrž se vztahuje i na los duší v životě posmrtném.
Tíha tohoto fatalistického nazírání byla záhy pociťována na všech místech a v posledních stoletích starověku se ozývá se všech stran voláni po osvobození, spasení z pout Osudu a hledají se prostředky, jimiž možno zlomiti moc hvězd. Jako Indovi je cílem spásy vysvobození z pout karmy a znovuvtělení, tak zříme u člověka odumírajícího starověku usilovnou snahu po spáse z moci Osudu, diktované vládou hvězd. Toto vysvobozeni bylo očekáváno od t. zv. mysterií, která přišla na sklonku antiky od Východu, rozšířila se rychle po celém světě hellénsko-římském a těšila se velké vážnosti. Všichni spisovatelé jsou v tom za jedno, že cíle toho v mysteriích mělo býti dosaženo způsobem magicko-sakrálním.Č

14 Genethlialogie, od řeckého »genethios« t. j. co náleží k narození, je věda, jednající o vlivu hvězd na narození člověka. Jest podstatnou častí astrologie a vyvinula se u Chaldejců z pozorování konstelaci a předpovědi budoucích osudů. — Dle učení astrologie platí dvanáct »domů« konstelací, vypočítaných pro okamžik narození. Je to t. zv. schéma nebes, nativita či horoskop. V čele každého z těchto »domů« jest »Pán domu« t. j. duchovní bytost (též oběžnice), mající vládu nad tímto domem. (K. Kiesewetter. Die Geheimwissenschaften, 2. vyd. str. 269.)Č