Část osmá.

1. Potom se odvracíš od předmětu tohoto a žádáš, jak pravíš, abych ti vysvětlil, jakou první Příčinu vesmíru uznávají Egypťané, mají-li za to, že byl Příčinou tou Duch (Nus), neb něco, co jest nad Ducha, dále byla-li Příčina ta jediná pro sebe, či zároveň s Příčinou jinou, neb s několika Příčinami, dále byla-li netělesná, či tělesná, zda byla totožná se Stvořitelem světa, či něco, co bylo dříve (před Stvořitelem), a mají-li Egypťané za to, že vzešlo všechno z této jediné Příčiny, či z většího počtu principů, uznávají-li existenci hylické hmoty, neb původní stvoření těles, a konečně, pokládají-li hmotu za nestvořenou, či za stvořenou.

Sdělím s tebou tedy nejprve příčinu, pro kterou v knihách posvátných spisovatelů pravěku tak mnohá a rozmanitá mínění o těchto věcech se přednášejí a proč také od mudrců nyní žijících nepodává se totéž vysvětlení věci této. Tvrdím tedy, že, jakož jest ve světe mnoho bytností, které se značnou měrou liší, tak byly sděleny mnohé jich principy a příčiny, náležející různým pořadím, a to jedny těmito, druhé jinými z kněží pravěku. Všechny tyto tradice popsal Hermes1 dokonale ve svých 20.000 knihách, jak líčí Seleukos, neb, jak Manethon sděluje, v 36.525 knihách.2 I vybrali staří jednotlivé příčiny těchto dílčích bytností, a to každý jinou, a vysvětlili je rozmanitým způsobem. Je tedy nutno, ve všech těchto učeních hledati pravdy a dle možnosti ti ji stručně vyložiti. Po čem jsi se tedy nejprve tázal, o tom poslyš nejprve odpověď.

2. Před pravým jsoucnem a před Příčinami universálními jest jeden a jediný Bůh. Byl dříve, než první Bůh a král, a setrvává nepohyblivý v samojedinosti své jednoty. S ním nemůže se spojiti ani nic duchovního, ani cokoliv jiného. Jest pravzor vpravdě dobrotivého Boha, jenž sám sobě jest Otcem, sám od sebe zplozený a jest jediným Otcem. Jest největší a nejprvnější ze všeho, je zdroj, z něhož vše vychází, a základ inteligibilních, prvních ideí jsoucna. Z tohoto Jediného zjevil sám sebe soběstačný Bůh, jenž jest odtud sám sobě Otcem a sobě postačitelný. Jest Počátek a Bůh všech bohů, Jednotka, pocházející z Jediného, jest nade vším jsoucnem a příčina jsoucna. Z něho vychází bytnost a jsoucnost, pročež se nazývá Otcem jsoucnosti. Jest jsoucno, které jest nade všechna ostatní jsoucna, a příčina říše inteligibilní, pročež se nazývá králem říše duchů.3 Toto jsou tedy nejvyšší Příčiny všeho, které Hermes klade nad bohy vzduchu, empyrea4 a nebe. Hermes zanechal nám sto knih, obsahujících vědu o bozích empyrea, rovněž tolik o bozích vzdušných a o nebeských bozích jedná v tisíci knihách.

3. Dle jiného řádu staví Hermes v čelo bohů nebeských, jako jich vůdce, boha Emefa (Knefa),5 o němž praví, že jest Rozum, jenž myslí a poznává sám sebe a jenž všechna jiná poznání k sobě obrací. Před tohoto Emefa klade pak nerozdělenou (a nedělitelnou) Jednotku, o níž praví, že jest prvotným plodem a kterou nazývá Eiktonem.6 V tomto Eiktonu jest obsaženo první poznávající (intelekt) a první poznávané (inteligibilní), které se uctívá pouhým mlčením. Mimo tyto jsou ještě jiní vůdcové, kteří jsou představeni stvoření světa viditelného. Tvůrčí Rozum a vládce pravdy a moudrosti, pokud sestupuje k světoploze a nezjevenou sílu skrytých principů přivádí na světlo, nazývá se řečí Egypťanův Amun (Ammon),7 ale pokud vše provádí s největším uměním a s největší pravdou, nazývá se Ftha (Ptah).8 Řekové zaměňují tohoto Ftha svým Hefaistem, pozorujíce při něm pouze stránku umění. Pokud činnost Rozumu v tvůrčím procesu se jeví blahodárnou, sluje Osirem.9 A tak má tvůrčí Rozum pro různé jiné síly a účinky různá jiná jména.

U Egypťanů jest však ještě jiná mocnost, která jest postavena nad stvořením všech živlů a sil, v nich účinkujících, z nichž čtyři jsou přirozenosti mužské a čtyři ženské.10 Moc tuto přidělili slunci. A jiná jest u nich moc, vládnoucí nad celou rodící Přírodou, kterou přisoudili měsíci.11 Rozdělivše pak oblohu nebeskou v části dvě, neb čtyři, neb v částí dvanáct, neb třicetšest, neb dvakráte tolik, neb jakýmkoliv jiným způsobem, kladou více, nebo méně mocností nad tyto části nebes,12 a v čelo jich všech staví princip vůdčí, jenž vyniká nade všechny. A tak počíná učení egyptské, kráčejíc od prvních Příčin k věcem posledním, od nejvyšší Jednotky a sestupuje k mnohosti (světa zjevův), která zase nejvyšší Jednotkou jest řízena a ovládána. Egyptské učení ukazuje, kterak Příroda o sobě nezměrná všade jistým omezujícím principem a nejvyšší Příčinou, vše sjednocující, jest omezována a ovládána. Hmotu stvořil Bůh tím, že odloučil od bytnosti materialitu. Vzav hmotu, takto vzniklou a životní silou nadanou, utvořil z ní Stvořitel jednoduché (t. j. ne z mnohosti složené) a nezničitelné sféry, co v ní však jest nejnižší a nejposlednější, převedl do těl, která vznikají a zanikají.

4. Když toto bylo tak přesně vyloženo, bude snadné rozřešení pochybností, obsažených v knihách, o nichž pravíš, že se ti dostaly do rukou. Knihy, vyskytující se pod jménem Hermovým, obsahují ovšem učení hermetická, byť užívaly často jazyka řeckých mudrců, neboť byly přeloženy z jazyka egyptského (do řečtiny) od mužů, řecké filosofie ne neznalých. Chaeremon však a ještě jiní spisovatelé, dotýkající se prvních Příčin světa, popisují pouze principy poslední (nejnižší). Kteří spisovatelé jednají pak o oběžnicích, o zvířetníku, o dekanech, o horoskopech13 a t. zv. mocných vládcích, zjevují nám pouze dílčí úděly, v něž jest rozdělena vláda nad světem. Co však jest obsaženo ve spisech salmeschinických, chová nejmenší měrou cosi z učení hermetických. A co se dále učí o hvězdách, jich náhlém zjevení a zmizení a o změnách přibývajícího a ubývajícího měsíce, to vše zaujímá v badání Egypťanů po kosmických příčinách místo poslední. Egypťané netvrdí dále, že vše jest pouze přirozenosti fysické, nýbrž rozlišují život psychický a duchovní od života přirozeného, a to nejen ve vesmíru, nýbrž i v nás samých.14 Učí, že Duch (Nus) a tvůrčí Rozum (Logos) mají bytnost sami ze sebe a jimi že bylo stvořeno vše, co vzniká, a tvrdí, že prvotním Otcem (Propator) všeho, co jest ve světě stvořeném, je Demiurg (Stvořitel). Uznávají dále, že účinkuje životodárná síla v říši nadnebeské a na nebi. Kladou nade vše čistého Ducha, jenž jest nad vesmírem, dále jiného všeobecného Ducha, jenž jest obsažen v celém vesmíru, a konečně Ducha dílčího, jenž jest rozdělen po všech sférách světa. Egypťané neuvažují však o věcech těchto pouze rozumem, nýbrž nabádají, vznésti se též pomocí posvátné theurgie k světům vyšším a universálním a k tomu, co leží mimo osudovost, totiž k Bohu a Stvořiteli samému. K tomu cíli neužívají však ničeho hmotného, aniž berou k tomu něčeho jiného, vyjímajíc pouze to, že zachovávají vhodné k tomu doby.

5. Téže cestě k Nejvyššímu učil též Hermes a Bitys,15 prorok, vysvětlil cestu tuto králi Ammonovi,16 když ji byl objevil, napsanou značkami hieroglyfickými ve svatyni saïdské v Egyptě.17 Sdělil též s králem, že jméno »Theos« (Bůh) značí pronikání jeho celým vesmírem. O věcech těchto jest ještě mnoho jiných učení a nezdáš se mi správně souditi, když míníš, že Egypťané odvozovali vše pouze z příčin přirozených. Uznávajíť větší počet principů, vztahujících se k četným formám jsoucna, a síly nadkosmické, jež posvátným kultem uctívali. Toto vše zdá se mi poskytovati všeobecné pomůcky k rozřešení všech pochybností, které v dopise tvém následují. Poněvadž žádná z nich nesmí se nechati nezbadanou, bude nutno, přítomným problémům něco připojiti a podrobiti to se všech stran zkoumání, bychom se přesvědčili, jak vratké pojal jsi názory.

6. Tvrdíš dále, že největší část Egypťanů spojovala, co v naší vůli a moci jest, s pohybem hvězd. Jak se věc tato má, jest nutno ti vysvětliti některými z nauk hermetických. Jak hermetické spisy učí, má člověk duše dvě. Jedna pochází od prvotního jsoucna inteligibilního a účastní se též moci Tvůrcovy, druhá duše jest však do nás vložena pohybem světa nebeského (t. j. hvězd), k němuž se vrací, majíc Boha nazírati. Mají-li se tedy věci takto, sleduje duše, která sestoupila v nás s hvězd, jich periodických oběhů, ale ona duše v nás, která pochází z říše inteligibilní, jest v nás přítomna způsobem inteligibilním a sahá nad celou říši stvoření.18 Dle této duše dostavuje se osvobození od pout Osudu19 a vzestup k bohům inteligibilním, veškerá theurgie pak, jež vede vzhůru k věčnému, dosahuje svého cíle pouze dle tohoto života duše.

7. Není tedy, jak zní tvá námitka, všechno spiato nerozvížitelnými pouty Nutnosti, kterou nazýváme Osudem. Neboť duše chová základ, jí vlastní, pomocí jehož se může vrátiti do říše inteligibilní, od světa pomíjejícího se odvrátiti a se spojiti se jsoucnem pravým a božským. Nevložili jsme dále Osudu na bohy samé, které v chrámech a sochách uctíváme jako jediné záchrance před Osudem. Bohové rozvazují sice pouta Osudu, ale nejnižší síly, z nich vycházející a k nám sestupující, mísí se s plozením světa a s říší těles, čímž stávají se vykonavatelkami Osudu. Právem tedy konáme vůči bohům celý posvátný kult, aby nás, jako jediní, kteří vlivem duchovní moci vládnou nad Nutností, vysvobodili od pohrom, vyplývajících z Osudu.

Než ani v přírodě není vše vázáno Osudem, nýbrž jest ještě jiný princip duše, znamenitější, než celá příroda a stvoření, dle kterého nám možno s bohy se sjednotiti, z přirozeného řádu světa vykročiti a dosáhnouti účastenství věčného života a moci bohů nadnebeských. Dle téhož principu jsme také s to, abychom sebe samé vysvobodili z pout Osudu. Jakmile počne lepší část naší bytosti v nás účinkovati a duše se vznese k vyšším světům, pak odloučí se z úplná ode všeho, co ji dosud poutalo na zrození, odvrátí se od nižšího, zamění svou životní formu za jinou a odevzdá se, opustíc zcela dosavadní řád, řádu jinému.

8. Co tedy? Táži se, může-li se někdo vysvoboditi z moci Osudu pomocí bohů, pohybujících se na nebi (t. j. hvězd), a je-li přípustno, pokládati je za vládce nad Osudem, kteří život náš svazují nerozvížitelnými pouty Osudu? Snad nic nebrání, by věc takto se měla, neboť chovají-li bozi mnohé různé podstaty a síly, jaký div, jsou-li v nich též některé jiné nepochopitelné rozdíly a protivy! Můžeť se s jistotou také to tvrditi, že v každém též z viditelných bohů jsou jisté inteligibilní základy podstaty, pomocí jichž se duším dostává možnosti, vysvoboditi se ze zrození a smrti, jež panují ve světě. Kdyby někdo ponechal pouze dva druhy bohů, totiž kosmické a nadkosmické, mohlo by se duším dostati osvobození pouze od bohů nadkosmických. O věci této jedná se však podrobněji v naší úvaze o bozích, totiž kteří bohové vedou vzhůru a dle jakých svých sil, jakým způsobem rozvazují pouta Osudu a pomocí jakých theurgických vzestupů, jaký jest řád přirozenosti světa a jak vládne nad ní nejdokonalejší duchovní síla. Co však jsi uvedl z Homera, že měniti lze i bohy samé, není zbožné ani vysloviti. Neboť posvátné úkony theurgické jsou od pravěku stanoveny zákony neposkvrněnými a duchovními, osvobozují, co nižší jest, dle řádu vyššího a vyšší mocí, a když jsme se pozvedli k osudu lepšímu, stává se nám možným, opustiti tento nižší svět. A toto děje se v tom ne snad proti zákonu, stanovenému od počátku, aby totiž bohové theurgickou akcí, jednou později vykonanou, byli měněni, nýbrž Bůh seslal již od prvního sestupu duše za tím účelem na tento svět, aby jednou zase k němu se vrátily. Tímto vzestupem duší nepřivodí se ani změna bohů, ani zápas duší sestupujících s dušemi, které vzestupují. Jako ve vesmíru stvoření světa a celý viditelný svět jsou závislé na podstatě duchovní, tak souhlasí též v řádu duší s jich péčí o plození též jich vysvobození z jeho moci.

 


1 O Hermovi viz pozn. 1. a 2. k části I.Č

2 O knihách Hermových viz pozn. 1. k části I. — Gale odkazuje na to, že, jak ze Synkella (Chronicon Vetus l, 97) jde na jevo, číslo 36.525 se nevztahuje na knihy Hermovy, nýbrž že se vztahuje na egyptskou chronologii, neboť 25 období sothických po 1461 letech dává číslo 36.525.Č

3 Zde máme dva principy: Boha, nade vše povzneseného, skrytého, nezjeveného, a Boha, jenž sám sebe zplodil a vešel ve zjev jako Duch boží (Nus, Logos). Z tohoto Boha zjeveného vychází pak říše inteligibilní, které stojí v čele.Č

4 Empyreum, viz pozn. 3. k části VII.Č

5 Jak Jablonski (Pantheon Aegyptiorum. I. kn., IV.) dokazuje, byl Knef (zvaný též Knufis, Chnubis, v památkách Chnum) Egypťanům Duch věčný, nekonečný, nezrozený, nesmrtelný a nejmoudřejší. Stvořitel světa, jehož vůle jest příčinou všeho, co jest. Řídí nebe a celý vesmír. Slunce, měsíc a ostatní tělesa nebeská řídí svět sublunární, jejich moc a síla pochází však od Ducha věčného. Knef je dále Duše světa, která se mísí se světem, celý svět proniká, hmotu uvádí do pohybu a vše oživuje a zachovává. Jest konečně Duch dobrý a poskytuje lidem všelikého dobra. — Jablonski dokazuje, že staří Egypťané ctili Knefa pod symbolem hada. Horapollo (Hieroglyph., I, 64) praví, že symbolem hada značili Egypťané Ducha, pronikajícího celý svět. Dle Plutarcha (De Is. et Osir. 21) nectili obyvatelé Thebaidy žádného smrtelného boha (těles nebeských, nebo posvátných zvířat), nýbrž uctívali Boha věčného a nesmrtelného, kterého nazývali Knefem. Eusebios (Praep. Evang., I, X, 48. Dind.) uvádí ze Sanchuniathona, že Féničané nazývají hada Agathodémonem t. j. Dobrým Duchem, jemuž dali Egypťané ve stejném smyslu jméno Knefa, a v §51. tamtéž praví, že had, položený do středu kruhu, jenž ho se všech stran obepíná, značí Egypťanům Agathodémona čili Dobrého Ducha. V III. kn., XI, 45, dokládá pak týž spisovatel, že Egypťané nazývají Stvořitele světa Knefem. Dle Strabona (XVII. 562) byl proslaven nilský ostrov Elefantine na hranicích Egypta a Ethiopie chrámem Boha Knufa (t. j. Knefa). — V památkách znázorňuje se Knef v podobě lidské s hlavou berana a s hadem na hlavě a vyskytuje se zhusta pod jménem Chnum, kterým byl chápán jako stavitel a stvořitel světa, jenž utvořil první vejce světa a všemu živoucímu dal formu, podobu a dech života. (Brugsch, Relig. u. Mythol. d. alt. Aeg. 291.)Č

6 Jablonski (Panth. Aeg. I.. IV., §6.) dokazuje z řeči koptické, že slovo Eikton je složeno ze dvou slov. »Ich« = Duch a »Tho« = svět. znamená tedy Ducha světa.Č

7 Bůh Ammon či egyptsky Amun pochodí dle Brugsche (Rel. u. Myth. 94) od egyptského kmene amn = býti skryt, utajen, a značil sílu přírody, ve skrytosti neviditelně účinkující. — U Plutarcha (De Is. et Osir. 9) čteme: »Manethon ze Sebennitu má za to, že slovo Amun znamená »skryté« a »skrytost«, a Hekataios z Abdery praví, že Egypťané tohoto výrazu užívají, kdykoliv na sebe volají: neboť slovem tímto se volá. Vzývají-li pak nejvyššího Boha, jako bytost neviditelnou a skrytou, a zvou-li ho, aby se jim zjevil, volají Amun.« — V Thebách, sídle svého kultu, byl Ammon chápán jako pralátka, která vlastním, oduševněným pohybem a božskou silou se přeměnila ve viditelný svět. (Brugsch. Rel. u. Myth. 112.)Č

8 Staří si představovali, že Duch Boží vešel ve spojení s hylickou hmotou, chovající zárodky všeho, utvářil ji ve vejce a vznášel se nad ním, jako pták, jenž sedí na vejci, až se z něho vylíhne mládě. (Takový smysl přikládají někteří slovům v I. knize Mojž., I. 2: »Duch boží vznášel se nad vodami.«) Tak se vyvinul z tohoto kosmického vejce svět. U orfiků, kteří bezpochyby toto učení přijali od Egypťanů, hrálo kosmické vejce důležitou roli. — Eusebios (Praep. Evang., III, XI, 46) vypravuje, že bůh Knef vypustil ze svých úst vejce světa, z kterého se pak zrodil jiný bůh, jejž Egypťané nazývají Ftha (Ptah), Řekové však Hefaistem. — Slovo »Ptah« jest odvozeno od egyptského kmene pth, což značí utvářeti, formovati. V řeči koptické užívá se výrazu toho u sochařů, kovolitců a podobných umělců. Je tedy Ptah božský umělec, tvořitel, Demiurg egyptské kosmogonie. (Brugsch, Rel. u. Myth. 85.)Č

9 Viz pozn. 2. k částí VI.Č

10 Egypťané představovali si vlastnosti prvotní hmoty, chaosu, zosobněny ve čtyřech párech t. zv. »velkých osmi bohů«. Byly to: vlhká prahmota, neobmezený prostor, temnota a nerušený klid. Každý z těchto párů činí muž a žena. Tato prvotní všech božstev chovala elementární zárodky stvoření a, obsahujíc prvky celého budoucího světa, byla mythologickým základem egyptské kosmogonie. (Brugsch. Die Aegyptol., 25, 170.)Č

11 Mateřsky plodná podstata Země, jež zárodky všeho přijímá a k zralosti přivádí, — toť Isis, manželka Osirova (Brugsch. Aegyptol. 173), kterou Řekové proto ztotožnili se svou Demetrou.
Staří měli za to, že měsíc nejvíce přispívá k plození, uchování a vzrůstu všech těles pozemských. Z důvodu toho přidělili Egypťané měsíc bohyni Isidě. (Jablonski, Pantheon, III, I.) — Že Egypťané v Isidě ctili měsíc, dosvědčují zejména Diodor Sikul (I, 11) a Plutarch (De Is. et Osir., 52), dle něhož Egypťané tvrdí, že Isis není nikdo jiný, než měsíc, a rohy na jejích obrazech že značí čtvrti měsíční. Proto vzývají prý ve věcech lásky měsíc a Eudoxos dí, že Isis panuje nad láskou.Č

12 Jsou dvě polovice (hemisféry) nebeského globu, čtyři strany světové na nebi, dvanáct znamení zvířetníku, třicetšest dekanů a sedmdesátdvě části každých pěti stupňů nebeské oblohy (360 : 5 = 72). Röth, Aegypt. Glaube, 216, pozn. 252.Č

13 Na obraze nebes v Dendeře je znázorněna řada 36 hvězd se značkami a jmény, k nim náležejícími. Tyto obrazy hvězd jsou původu prastarého a zastupovaly znamení zvířetníková, dříve než byla zavedena do egyptského hvězdářství. Jsou to t. zv. dekani. Královnou a vůdkyní jich byla nazvána hvězda Isis — Sothis t. j. Sirius. (Brugsch, Aegyptol. 339 a n.) — »Mocnými vládci« jsou míněni Kabirové, božstva velice temného významu. Byli původně chápáni jako bytosti démonické, blahodárně v přírodě účinkující, a uctíváni ve zvláštních tajných kultech, až dosáhli největší vážnosti v mysteriích na Samothrake, kdež byli nazýváni »velkými bohy« a »mocnými vládci«.Č

14 Jako svět (makrokosmos) je složen ze tří částí: těla, duše a ducha, tak sestává z těla, duše a ducha též člověk (mikrokosmos).Č

15 Prorok Bitys, vykladatel knih Hermových, jinak neznámý, vyskytuje se u Jamblicha ještě v X. části. 7. hl. Bunsen (Aegyptens Stelle in der Weltgesch., 1846.—1857., I, 102 a V. 219 a n.) dokazuje, že tento Bitys je totožný s Bytisem, kterého uvádí Eusebios armen. (I, 19) jako nejstaršího krále v Egyptě. Bunsen má za to, že byl tento Bytis zároveň knězem a králem. Jméno proroka Bitysa vyskytuje se také u alchymistického spisovatele Zosima z Panopole (žil asi ve 4. stol. po Kr.), jenž uchoval nám některá jeho mystická zjevení. (Uveřejnil Berthelot v »Les alchimistes grecs«.)Č

16 Tento král Ammon uvádí se mezi králi egyptskými jako »Ammon, polobůh«. (Afrikanus z Manethona u Synkella, 19 P. l, 33.) — Mezi spisy, uchovanými pod jménem Hermovým, jsou theologické knihy, svědčící králi Ammonovi, jichž zlomky nalézáme u Stobaia. Nalézáme tu v hermetické literatuře opětně doklad, kterak moudrý kněz a prorok stojí jako učitel vůči králi.Č

17 V městě Saïdě v Dolním Egyptě byla uctívána bohyně Neïth, pro svá mysteria proslavená a zejména Řeky, kteří ji ztotožnili se svou Athénou, vysoce vážená. Egypťané ctili ji jako Moudrost boží a chápali ji jako božstvo androgynní, jak vysvítá ze slov Horapollinových (Hieroglyph. I, 12). Jak Proklos (In Platon. Tim. I. 30) uvádí, vypravují Egypťané, že ve svatyni zmíněné bohyně lze čísti tento nápis: »Co jest, co bude a co bylo, jsem já. Mého roucha nikdo neodhalil. Plod, který jsem zrodila, bylo slunce.« U Plutarcha (De Is. et Osir., 9) zní pak tento nápis takto: »Já jsem vše, minulé, přítomné a budoucí. Mého závoje neodhalil dosud žádný smrtelník.«Č

18 Duše, která sestoupila do nás s hvězd, jest podrobena jich moci a Osudu, jimi diktovanému. Duše, pocházející z říše inteligibilní, není podřízena moci hvězd a nemůže se jí tknouti ani osudovost. Prvé jest exoterní, druhé esoterní nazírání duše. — Mohli bychom zde uvésti obdobnost z Indické filosofie vedântické, která rozeznává: 1. individuální duši (jivâtman) t. j. empirickou existenční formu duše, která jest podrobena zákonu karmy, a 2. nejvyšší já (paramâtman) t. j. metafysickou podstatu duše, kteří je s Brahmem sjednocená, tudíž nad karmu povznesena. (P. Deussen, Das System des Vedânta, 1906, 128.)Č

19 Z poznámky předcházející vyplývá, že osvobození od pout Osudu může se dostaviti pouze od oné části duše, která sama jest nad Osud a nad celou říši zjevů povznesena, t. j. stane se možným jen tehdy, když se postavíme na stanovisko esoterní.Č