ank___nn_.png (372 bytes)
© 2000, Ing. Petr Rastokin,
Astrologická poradna "RA"


Ak.m. Jan V. Žižka: Malá mořská víla

O rusalkách, vílách a podobných pohromách mezi námi.



Víly či rusalky potkáváme jednak v pohádkách a bájích, dále pak - alespoň ti vnímavější z nás - v přírodě kolem nás. O těchto "elementárních bytostech" pojednává i řada odborných publikací. Mimochodem, jedna velice roztomilá - ba přímo něžná knížka - vyšla nedávno od Marko Pogačnika u Dobry (Bednářové). Chtěl bych ale obrátit pozornost čtenářů k vílám mezi námi, k vílám z masa a kostí, a přesto vílám. V posledních několika letech do mé astrologické poradny přicházely v takovém počtu, že jsem to začal vnímat jako obecnější problém. Proto se v dalším pokusím dotknout společných rysů této "vílí otázky".

Jak se pozná víla?

Na první pohled se taková víla ničím neliší od žen či dívek a také konkrétní projevy pohromy, které vílu provázejí, mohou být velmi různorodé. Mnohé lze poznat již z horoskopu, nicméně ani zde jednoduchý návod dát nelze. Proto si v dalším vypomůžeme kombinací dvou nástrojů: Astrologie coby "jazyk symbolů" a její archetypální symboliky, dále - pro lepší názornost - osvědčené pohádky. Ty nám usnadní nejen věci snáze pojmenovat, ale také propojit s naší každodenní zkušeností.

Rezignujeme-li na všechny nuance, pak základní astrologická "signatura" víly je poměrně jednoduchá: Venuše ve Vodnáři.

Vodnář - vzdušné znamení svobodomyslných ideálů nebo také "studený vítr z hor".
Venuše - polární planetární funkce působící magnetickou integraci (Jang, koncentrace, syntéza), také smyslná přitažlivost (Werich:..smyslný zákon tíže...)

Venuše tudíž zhustí, zkoncentruje zmíněný "studený vítr" do (magnetické tj.) PŘITAŽLIVÉ ÉTERICKÉ BYTOSTI, nicméně chladné. Takovýmto bytostem se odnepaměti říká víly či rusalky. Že vzdušný Vodnář lije VODU nás opravňuje mluvit i o rusalkách a mimo to nezkoumáme "elementáry" ale víly mezi lidmi. V konkrétním horoskopu může být víla "signována" i jinak, z těch jednodušších např. Slunce ve Vodnáři tj. Vodnářka (Slunce značí opět Jangovou integraci, ovšem nepolární), podrobnosti však přesahují jak možnosti tak cíle tohoto článku. Povahu pohromy, která provází vílu, nám zprostředkuje svět pohádek. Mohli bychom začít třeba Dvořákovou Rusalkou, ale nechci zde analyzovat dějové detaily Kvapilova libreta a tak vytáhnu jen klíčové momenty, obsažené i v jiných pohádkách (např. Andersen: Mořská ženka).

Víla zahoří láskou k člověku, okouzlí svého prince a dojde ke spojení. Je zcela lhostejné jakou podobu či intenzitu toto spojení má. Vždy - v té či oné míře - dojde k tomu, čemu se v duchovních vědách říká "přejít přes krev".  Dotek, ale i pouhé přiblížení, pokud se vytvoří vzájemná vazba je provázeno přinejmenším interakcí obou aur. A již tento zásah do aury stačí, aby se promítl do krve *) (zčervenání tváří, bušení srdce, vaření-se krve, atd.). Ve světě lidí to v horším případě skončí jizvou v srdíčku, či šrámem na duši. Pro vílu to však má přímo fatální následky. Nadpřirozený svět víl je svět ideální a člověčinou zasažená víla tam nemá místo (to platí obecně, všichni známe to výhružné "čichám čichám člověčinu, koho to tu matko máš !!? ").

Neideální svět lidí je LASKAVÝ k člověku, jeho selháním i jeho slabostem. Zde je nám dovoleno chybovat, poklesnout, i padnout a také umíme odpouštět a také tolerovat ta neideální jednání. Ono to často ani jinak nejde (máme-li zůstat lidmi), neboť mnohé situace - pokud vůbec mají řešení - mají řešení velmi neideální. Z uvedeného také vyplývá, proč ideální, absolutní svět víl je ve své nekompromisní dokonalosti tak NELIDSKÝ. A odtud přímo plyne, proč mnohé víly tak vehementně prchají ze svých ideálních palouků do světa lidí. Dále odtud plyne vlastní příčina zmíněné pohromy, která provází jejich přítomnost mezi lidmi. V čem ta pohroma spočívá ?

Taková víla neumí s neideálním světem zacházet. Svět lidí nechápe, nerozumí mu a proto nemůže mluvit (jeho řečí), je němá. Ze svého světa si přináší jen ideální představy, absolutní měřítka, nekompromisní požadavky. Její princ se nesmí na jinou ani podívat, musí ji milovat bez přestání až za hrob, atp. A pokud by si vzal jinou puklo by jí srdce.

Už nejsme v pohádce - jsme v neideálním světě lidí, ve světě, kde je každý člověk vevázán do jemného přediva mezilidských vztahů, sympatií, antipatií, náklonností ... Vevázán do přediva proměňujícího se s tepem života a prostupujícího společenské, partnerské i niterné. V takovémto světě jsou požadavky víly opravdovou POHROMOU. Pohromou pro všechny zúčastněné. Víla nesmírně trpí konfrontací se zavržení-hodným jednáním lidí (měří přece absolutním metrem svých ideálů) a jelikož neumí odpouštět ani sobě ani druhým a ani tolerovat, sama se zaplétá do následků svého NELIDSKÉHO počínání. I okolí víly trpí, neboť požadavky na ně kladené jsou (zde na zemi) nejen NELIDSKÉ, ale hlavně - při nejlepší vůli - nesplnitelné. I téměř ideální jednání je špatné (měřeno absolutně). A to stále uvažujeme, že víla nese srdce na dlani a její okolí má dostatek dobré vůle. Pokud připustíme, že víla (pamatujme - nemůže se vrátit) sevřená v kleštích reality začne proklínat svět, či její okolí již nemá dost dobré vůle, pak docházíme ke katastrofickému scénáři, který může narůstat do obludných rozměrů.

Uvedená situace je výsledkem pokusu o spojení dvou naprosto neslučitelných světů. Podívejme se, jaká má střet těchto světů možná vyústění. Jako zhuštěná zkratka všech alternativ zaznívá v závěru Andersenovy pohádky z úst sestřiček mořské víly "jeden z vás musí zemřít" **) . Pokud víla použije kouzelný nůž, který jí sestry přinesly a princi probodne srdce, krvavou obětí zabíjí vše co získala (ve světě lidí) a v důsledku toho se propadá zpět do šupinatého příšeří. Kvapilova Rusalka staví závěr o něco méně antagonicky, zde chybí výzva krevní msty (krev za krev), nicméně Rusalka ulíbá prince k smrti ve svém ledovém objetí. Za to však platí prokletím osamocení v hlubině. Laskavým řešením končí již zmíněná Andersenova pohádka. Dar sestřiček - nůž zaplacený jejich krásnými vlasy - daruje mořské víle volbu. A ona volí princovo štěstí i za cenu vlastního zničení. Tím se ale zároveň vzdá temnější části svého světa a je vynesena mezi "dcery vzduchu". Jako vzdušná víla si nesmrtelnou duši může vysloužit vlastním přičiněním.

Poslední varianta zastupuje celou velikou skupinu řešení, která známe i z nejrůznějších zasvěcovacích obřadů. Tradičně se tomu říká INICIAČNĺ SMRT. Připomenu, že dar volby (nůž) má v Andersenově pohádce klíčový význam. Bez tohoto daru by se víla "s východem slunce rozplynula do mořské pěny" - čili smrt jako její fyzická likvidace. Naopak "iniciační smrt" je vždy přerodem - usmrcením (zabitím) toho neživotného v nás se otevírá prostor pro překračování vlastního stínu. Mořská víla zabíjí v sobě jen tu temnější část, úplně se svého ideálního světa nevzdá, a proto zůstává vílou, zůstává vázána na svět víl, byť vyšší úrovně. Zde, ale i v jiných případech překročením prahu cesta nekončí, ale naopak začíná. A že jde o cestu spíše trnitou je doufám zřejmé. Nicméně, domyslíme-li symbolické poselství pohádek, dojdeme k překvapivému závěru. V pohádkách s opravdu dobrým koncem musí na závěr víla zemřít.

Přejme i vílám mezi námi dobrý - pohádkový konec :  Víla umírá  -
- rodí se Žena.


----------------
*) Velmi silný prožitek, či dlouhodobé působení provázené přítomností dítěte (dítě je pokrevní s oběma partnery) vede k proměnám krve, a to až k úrovni pokrevnosti. Odtud se odvíjejí i různá omezení týkající se rozvodů v historických dobách, ale stejnou příčinu má např. "právo prvorozeného".

**) V některých novějších zpracováních Andersenovy pohádky Mořská ženka (Malá mořská víla) tato věta chybí.

ZPĚT  na hlavní stránku


03:58:00, 04.říjen 2001